Jak Mauricius zachránil své nejvzácnější ptáky

V roce 1974 byly na celém světě známy už jen čtyři volně žijící poštolky mauricijské. Mauritian Wildlife Foundation uvádí čtyři známé ptáky včetně jediné hnízdící samice, zatímco BirdLife International hovoří o čtyřech potvrzených jedincích včetně jednoho hnízdícího páru. Tento sokolovitý dravec nežije nikde jinde na Zemi a tehdy byste všechny jeho známé jedince spočítali na prstech jedné ruky. Dne 12. března 2022 byl tentýž druh vyhlášen národním ptákem Mauricia.

Alexandr mauricijský a holub růžový byli zachráněni z podobně kritické situace a další endemičtí ptáci jsou stále na pokraji vyhynutí. Toto je příběh o tom, jak se jim vůbec podařilo přežít.

Proč ptáků ubývalo

Mauricius přišel o své lesy brzy a téměř beze zbytku. Výběrová těžba ebenu začala v roce 1598, po kolonizaci v roce 1638 následovalo mýcení pro zemědělství a osídlení a do roku 1935 většina lesního pokryvu ostrova zmizela. K poslednímu rozsáhlému odlesnění došlo v 70. letech 20. století, kdy projekt financovaný Světovou bankou nahradil původní lesy ve vyšších polohách borovicovými výsadbami. Vládní zpráva z roku 2010 k Úmluvě o biologické rozmanitosti uváděla, že se původní lesy v uspokojivém stavu dochovaly na přibližně 2 600 hektarech, tedy na méně než 2 procentech rozlohy ostrova. Novější oficiální údaj tento odhad dosud nenahradil. BirdLife International uvádí pro původní lesy v dobrém stavu o něco nižší podíl, a to 1,3 procenta. Forestry Service odhaduje celkovou rozlohu lesů všech typů přibližně na čtvrtinu ostrova, téměř všechny jsou však degradované nebo uměle vysazené.

Ve zprávě z roku 2010 k Úmluvě o biologické rozmanitosti označila vláda invazní druhy za vůbec nejzávažnější hrozbu pro původní suchozemskou biodiverzitu. Krysy obecné požírají vejce a mláďata a likvidují semena, z nichž by se les mohl obnovovat. Makakové jávští, které sem kolem roku 1602 přivezli Nizozemci a jejichž počet v roce 2022 odhadl ekolog Vincent Florens z University of Mauritius na 25 000 až 35 000 jedinců, vykrádají hnízda a požírají ovoce ještě před dozráním. Další tlak vyvíjejí promyky, zdivočelé kočky a zavlečené vrány domácí, u nichž je doloženo vykrádání hnízd na Ile aux Aigrettes. Zavlečené rostliny působí pomaleji. Studie z roku 2003 zjistila, že porosty kvajávy jahodové dosahovaly hustoty až přibližně sedmi milionů kmínků vysokých nejméně 1,3 metru na kilometr čtvereční. Houštiny ravenaly madagaskarské, ptačího zobu a druhu Hiptage benghalensis ponechávají poštolkám pod korunami stromů jen málo prostoru k lovu. Organochlorové pesticidy v 50. a 60. letech 20. století způsobily další vlnu úbytku.

Záchrana poštolky mauricijské

Výzkum poštolky začal v roce 1973 a intenzivní záchranný program probíhal v letech 1984 až 1994. Stojí za to se u jeho jednotlivých opatření na chvíli zastavit. Program spojoval chov v zajetí a posilování volně žijící populace s přikrmováním, zajišťováním lepších hnízdních míst a umělých hnízdních budek, hlídáním hnízd, regulací predátorů v okolí hnízd a míst vypouštění, přemisťováním vajec a mláďat mezi hnízdy, ošetřováním mláďat proti parazitům a záchranou vajec a mláďat z hnízd, v nichž hnízdění selhávalo. Během přibližně deseti let bylo do Black River Gorges a Bambou Mountains vypuštěno více než 300 ptáků odchovaných v zajetí.

Vývoj v následujících letech už není tak přehledný jako samotná záchrana. Zdroje se neshodují v tom, kdy populace dosáhla svého maxima ani jak početná tehdy byla. Druhový přehled organizace BirdLife uvádí na konci 90. let 350 až 500 jedinců, její vlastní článek z roku 2023 zmiňuje maximum 500 až 600 na počátku 21. století a nadace uvádí přibližně 600 bez určení roku. Poctivé shrnutí tedy je, že maximum se pohybovalo v řádu několika set jedinců. Čtvrtá dílčí populace v pohoří Moka zanikla nejpozději v roce 2007, v letech 1994 až 2016 nebyl vypuštěn žádný pták odchovaný v zajetí a k žádnému vypouštění nedošlo ani v sezonách 2023/24 a 2024/25. Červený seznam uvádí 140 až 170 dospělých jedinců podle odhadu z roku 2018 a klesající trend populace, zpráva nadace z roku 2024 uvádí přibližně 250 až 300 ptáků všech věkových kategorií a článek BirdLife z roku 2023 popisoval zhruba 350 volně žijících ptáků. Poštolka byla v roce 2014 znovu zařazena do kategorie ohrožených druhů a zůstala v ní i v roce 2023. Nadace přitom otevřeně uvádí, že početnost druhu klesá.

Alexandr mauricijský

Alexandr mauricijský je posledním dochovaným endemickým druhem papouška na Maskarénách. V nejkritičtějším období zbývalo přibližně 20 ptáků. BirdLife toto minimum klade do 80. let 20. století, zatímco vlastní zpráva nadace ho datuje do poloviny 70. let. Některé populární texty navíc uvádějí ještě nižší počet, takže shoda nepanuje ani na čísle, ani na desetiletí. Z 32 jedinců v roce 1996 se populace do roku 2019 rozrostla na odhadovaných 750, a to díky chovu v zajetí, vypuštění 139 ptáků v letech 1997 až 2004, úpravám hnízdních dutin, hnízdním budkám, v nichž ptáci poprvé zahnízdili v roce 2000, soustavnému přikrmování granulemi pro papoušky od roku 1997 a plochám v Black River Gorges, kde se v rámci péče odstraňovala nežádoucí vegetace.

V roce 2005 byla intenzita zásahů do populace záměrně snížena, aby se zpomalilo šíření nemoci zobáku a peří papoušků, populace však i během epidemie rostla. V roce 2019 byl druh na Červeném seznamu přeřazen do kategorie zranitelných, přičemž populace čítala 400 až 450 dospělých jedinců. Samotná nadace své údaje o celkové populaci upravovala směrem dolů, nikoli nahoru: z více než 800 ptáků v roce 2021 na více než 700 ve zprávě za rok 2023 a více než 600 ve zprávě za rok 2024. Nejnovější zveřejněný odhad je tedy zároveň nejnižší ze všech tří. V sezoně 2024/2025 bylo zkontrolováno 180 známých hnízdních míst, sneseno 380 vajec a z hnízd vylétlo 159 mláďat. Makakové přitom otevírali několik hnízdních budek, dokud nebyly dodatečně zabezpečeny.

Holub růžový

Počet známých volně žijících holubů růžových klesl v roce 1990 na devět či deset podle toho, zda vycházíme z údajů nadace, nebo organizace BirdLife. K obnově populace pomohla stejná opatření: odchov v zajetí, vypouštění do přírody, odstraňování nepůvodních rostlin na vymezených plochách, regulace predátorů, přikrmování a tlumení nemocí. Ptáci se dodnes přesouvají mezi dílčími populacemi, aby se podpořila genetická rozmanitost. V roce 2018 byl druh na Červeném seznamu přeřazen do nižší kategorie ohrožení, mezi zranitelné druhy, a v roce 2021 byl zaznamenán stabilní populační trend. Uvedeno bylo záměrně široké rozpětí 250 až 999 dospělých jedinců, vycházející z 308 známých ptáků v roce 2020. Podle nadace mohla populace v prosinci 2024 čítat přibližně 600 ptáků na osmi lokalitách s řízenou ochranářskou péčí. To je zároveň její vlastní stanovený cíl pro minimální životaschopnou populaci, takže tento údaj je vhodné chápat jako nejnovější odhad nadace, nikoli jako výsledek sčítání.

Samotné počty však k posouzení, zda je druh v bezpečí, nestačí. Studie zveřejněná v roce 2022 v časopise Conservation Biology, na níž se podílely nadace, Durrell Wildlife Conservation Trust a National Parks and Conservation Service, zjistila, že genetická variabilita rychle klesala i v době, kdy se početnost populace zotavovala. Podle jejích modelů by druh při ukončení ochranářské péče pravděpodobně do sta let ve volné přírodě vyhynul; jde však o simulaci, nikoli o pozorovaný vývoj. V září 2019 byli z Jersey Zoo letecky dopraveni zpět tři samci a dvě mláďata odchovaná v roce 2024 v zařízení Gerald Durrell Endemic Wildlife Sanctuary mají předky jak mezi volně žijícími ptáky na Mauriciu, tak mezi ptáky z Jersey.

Co ochrana přírody skutečně obnáší

Obnova přírody je zde především ruční práce. Plocha s řízenou ochranářskou péčí je pozemek oplocený proti jelenům a prasatům, z něhož se následně ručně odstraňují nepůvodní rostliny. Podle vlády se tyto plochy začaly výrazně rozšiřovat od 80. let 20. století díky spolupráci Mauritian Wildlife Foundation a státního orgánu ochrany přírody, z něhož v roce 1994 vznikla National Parks and Conservation Service. Plochy zbavované nepůvodních rostlin mají rozlohu v řádu desítek hektarů, zatímco dochovaného původního lesa je přibližně 2 600 hektarů. Vládní zpráva z roku 2010 uváděla náklady na počáteční odstranění nepůvodních rostlin standardní metodou přibližně 10 000 amerických dolarů na hektar a přibližně 4 500 dolarů na hektar tam, kde byli najati místní pracovníci pracující přímo pod dohledem National Parks. Jde o historické údaje, nikoli o dnešní ceny.

Výsledky regulace predátorů lze nyní měřit. V lokalitě Brise Fer v oblasti Black River Gorges nadace spravuje takzvaný pevninský ostrov, tedy úsek lesa s hustou sítí pastí, které se po spuštění samy znovu nastaví. V listopadu 2018 byl zřízen na ploše 5,6 hektaru a v roce 2021 rozšířen na 9,75 hektaru. Za 26 měsíců sledování do prosince 2020 dosahoval index výskytu krys uvnitř této plochy průměrně 13 procent oproti 63 procentům na stejně velké kontrolní ploše. Nadace tuto plochu zřídila pro kruhoočka mauricijského a považuje také za pravděpodobné, že se díky ní zvýšila hnízdní úspěšnost holuba růžového v nedaleké lokalitě Plaine Lievre, protože mnoho tamních teritorií leží uvnitř oblasti s pastmi. Jako další pravděpodobnou příčinu však uvádí nové krmné místo v lokalitě Petrin a počet kroužkovaných ptáků v lokalitě Plaine Lievre v roce 2024 výrazně klesl. Velkou část ostatní práce tvoří nikdy nekončící rutina, od péče o přibližně 138 hnízdních budek pro poštolky v oblastech výskytu západní a východní populace až po provoz 22 krmných stanic pro kruhoočka mauricijská na ostrově Ile aux Aigrettes.

Součástí bilance jsou i neúspěchy

Ne každé vypuštění do přírody je úspěšné. Housenčíci mauricijští ručně odchovaní a vypuštění v lokalitě Ferney v letech 2015 až 2018 byli prvními zástupci svého druhu odchovanými tímto způsobem. Od listopadu 2021, kdy jediný samec reagoval na nahrávku, tam nebyl spatřen žádný. Pracovníci Ebony Forest v lokalitě Chamarel odebrali v období 2023/24 celkem 13 vajec kruhoočka mauricijského. Ze všech se vylíhla mláďata, ale všechna během ručního odchovu uhynula. Tyto neúspěchy jsou zveřejňovány spolu s úspěchy, což do značné míry dodává zprávám o úspěších na důvěryhodnosti.

Kde mohou návštěvníci tuto práci vidět na vlastní oči

V parku Black River Gorges National Park, vyhlášeném 15. června 1994 a rozkládajícím se na 6 574 hektarech, se soustřeďuje téměř veškeré úsilí o obnovu populací na hlavním ostrově. Žije zde většina alexandrů mauricijských i většina volně žijících skupin holubů růžových. Alexandři byli cíleně přemístěni i mimo park, do pohoří Bambou Mountains na východě a do lesa Ebony Forest v oblasti Chamarel, aby jediná místní katastrofa nemohla vyhubit celý druh. Parkem prochází přibližně 60 kilometrů stezek, včetně Macchabee Forest Loop a Parakeet Trail. Nadace uvádí, že holuby růžové lze snadno spatřit v lokalitě Petrin a v oblasti Lower Gorges, i když pozorování volně žijících ptáků není nikdy jisté. S lokalitou Petrin se pojí také jedno varování. Holubi slétají na parkoviště za potravou, kterou tam nechávají návštěvníci, a několik jich již usmrtila nebo zranila vozidla na silnici směrem na Grand Bassin. Nenechávejte tam proto žádné jídlo a jezděte pomalu.

Ile aux Aigrettes, rezervace na korálovém ostrově o rozloze 26 hektarů u jihovýchodního pobřeží, je jediným místem, kde se na malé ploše soustřeďuje několik nejvzácnějších druhů. Žijí zde holubi růžoví, znovu vysazení snovači mauricijští i kriticky ohrožená kruhoočka mauricijská. Podle nadace mají návštěvníci velkou šanci zahlédnout snovače a nyní je možné spatřit i kruhoočko mauricijské. Ve zprávě za rok 2024 však nadace uváděla, že tamní populace kruhoočka čítá přibližně 39 ptáků a klesá, takže při žádné návštěvě není pozorování jisté. Na ostrov se pluje lodí z Pointe Jerome a navštívit jej lze pouze v rámci programů nadace s průvodcem.

Časté dotazy